Poučení z krizového vývoje aneb Co mi dalo moje "zranění"?

Tak především mi dalo do života ponaučení, že doktorům (potažmo nikomu) se nedá věřit :)
Ovšem do tréninku mi vneslo několik pozitivních změn.

Rozcvička. Já vim, já vim. Rozcvička není potřeba, na rozběhnutí za tramvají se taky nerozcvičujem a vůbec, dvě minuty hopsání a pět minut statickýho strečinku, značka ideál. No... ne. Všechno jinak, Lidi, co mě poslední dobou vídají se rozcvičovat na mě koukají divně. Deseti až dvacetiminutová série více či méně podivných pohybů, kroužení a máchání vším možným, vykrucování končetin do podivných úhlů a tak. A to nemluvím o german hangu a vůbec těch vykloubovacích srandách. Ale má to systém, který se řídí hlavně tím, kvůli čemu se vlastně člověk rozcvičuje, a funguje to výborně.

Strečink. Tam se toho změnilo ještě víc. Zapřísáhla jsem se, že do asistovanýho násilí nejdu už asi nikdy. Naopak velká novinka pro mě je weighted mobility. Vzhledem k víceméně vrozené hypermobilitě jsem přesně ten typ, kterýmu si jen tak pro srandu králíkům vyskakujou klouby z jamek, když se jim patřičně nevěnuje. Moc hezky o tom píšou třeba Gymnastic Bodies.
No a v souvislosti s tím jsem si taky uvědomila, že mám téměř nulovej aktivní rozsah, v tom mě dost poslal k zemi balet. Ale zároveň otevřel obzory a poskytl spoustu inspirace, čeho a jak dosáhnout. Nechápu, jak mi mohl dřív připadat nudně, taková dřina.

Pestrost pohybu. No a tím nemyslím svůj předchozí trojboj tyč-kruh-stojky. Protože tam je to jaksi pořád o tom samém, snaze o nějakou maximální sílu a výdrž, a to převážně horní poloviny těla. Taky o opakování do zblbnutí, až do chvíle, kdy vás to donutí vyhledávat si na googlu pořád dokola výrazy typu "repetitive strain injury". Když jsem nemohla dělat nic s rukama, donutilo mě to aspoň najít si "jinou zábavu" v podobě aktivit, kde je člověk až tak nepotřebuje. První byla hot joga, pak balet. Pak už se to nabalovalo a transformovalo. Začala jsem chodit nepravidelně na lockin', občas vlezla na hiphop, heels dance, waack nebo twerk. Pak jsem si svoje kettlebellový členství transformovala na GFM členství, tehdy ještě bez výhledu na návrat k železu, a začala s píďalkováním po zemi, lezením po čtyřech a pro mou sociální fobii nesmírně přínosnými pohybovými hrami ve dvojicích a skupinách. Nakonec přišla iyengar joga a pak už člověk ani nevěděl, co mu vlastně z toho všeho ve finále nejvíc prospělo.

Zjištění, že se dá ledacos vyléčit "jen tak" pohybem. Nejpodstatnějším zdrojem informací byly v tomhle ohledu semináře Petra Růžičky. Absolvovala jsem Pohyb I, Pohyb II, Zdravá kolena, Ramena bez bolesti a Pružný jako proutek. Na ty už se pak nabalila spousta informací z dalších zdrojů a pořád přibývají. nejpodstatnější na těchhle zdrojích je ten neustále se opakující moment prozření, neboli uvědomění ve stylu: "no jo, to vlastně dává mnohem větší smysl, než cokoli, co jsem na dané téma slyšela/četla/viděla." Takových "wow" momentů jsem měla za poslední rok asi tak tisíc. A to včetně "wow na druhou" momentů při zjištění, že to funguje i v praxi. Minimálně mám opravdu zdravější a pohyblivější kolena a kotníky (navzdory vyskakování kloubů a zraněním z dřívějška), o něco méně ploché nohy a slušně zaděláno i na pokrok v ramenou, loktech a zápěstích. Což mě mimo jiné donutilo cvičit prakticky denně i doma, což se nikdy dřív nikomu nepovedlo :)